Personal tools
You are here: Home Blog Finále světového poháru 2002 aneb jak v Macu upekli zlatý padák
Navigation
 
Document Actions

Finále světového poháru 2002 aneb jak v Macu upekli zlatý padák

by Petra Krausová last modified 2007-12-18 15:18

Zajímají Vás podrobnosti o letošním finále nejprestižnějšího závodu v paraglidingu? Můžete si je přečíst zde...

Posledním z letošní série závodů světového poháru PWC bylo finále v Jihokorejském Mun Gyeongu, které se letělo první týden v říjnu. Na předešlých čtyřech kláních v Mexiku, Itálii, Francii a Turecku závodníci odlétli 18 platných kol v délce 40 – 110 kilometrů, což svědčí o letošní mimořádné přízni počasí. Vzhledem k systému bodování PWC, kdy se pilotovi každé třetí nejhůře bodované kolo škrtá, měli závodníci možnost taktizovat a do Korey vůbec nepřiletět.
Tak jsem z českého týmu na toto vzdálené místo vyrazila jen já. A protože nejsem zrovna samotář, dohodly jsme se předem s mou největší „soupeřkou“ Louise Crandal, že cestu podnikneme společně.
25. září jsem odlétla z pražské Ruzyně směr Amsterdam, kde jsme se s Louise překvapivě našly, a společně přetrpěly desetihodinový let do Soulu. Na letišti nás čekalo auto, a za dalších pět hodin jsme byly na místě. Pak už jen najít hotel, něco sníst a dlouhý spánek.
S hotelem a jídlem to však nebylo tak jednoduché. Vysvětlit recepční, že hledáte pokoj pro dvě osoby na týden, není vůbec jednoduché. Na angličtinu zapomeňte a myslím, že posunky rukama zde taky nechápou. Po čtvrthodinové snaze nám recepční konečně šla ukázat pokoj, k našemu překvapení byl však už obsazený. Až po dalších dvaceti minutách vysvětlování konečně pochopila, že se chceme ubytovat a tudíž potřebujeme pokoj prázdný. To, že jsme byly uloženy společně na manželskou matraci položenou na vyhřívanou zem, což je místní specialita zvaná „warm stone bed“, jsme už neměli sílu a elán řešit. Raději spát spolu na zemi, než začít s vysvětlováním, že naše „láska“ je čistě platonická a tudíž k sobě nepotřebujeme mít tak blízko. V duchu jsem si říkala, že Martin snad nebude žárlit a většina zbytku českého týmu bude při vyprávění jistě závidět. No, Martin by se mnou možná taky měnil, ale snad to bude alespoň skrývat.
S jídlem to nebylo o moc jednodušší. Na stěně restaurace si prohlédnete „rozsypaný čaj“ a pod ním cifru, která by mohla být cenou. Pak vylosujete jednu z přijatelných sum, ukážete prstem obsluze a napjatě očekáváte, co přinesou. Většinou se dočkáte nudlí nebo rýže na milion způsobů, nejčastěji s plody moře nebo v polévce. Ať už přinesou cokoli, s jistotou to je velmi ostré. I přesto, že jsme nakonec objevili restauraci s jídelníčkem v angličtině, jsem po pár dnech jídlo začala nenávidět a těšit se domů na svíčkovou.
Naštěstí jsme však nepřijeli na soutěž v pojídání nudlí hůlkami. I když lítání mi zpočátku šlo asi tak stejně špatně. V pátek jsme díky časovému posunu sedmi hodin vstaly až v jednu hodinu odpoledne. Na start, abychom alespoň trochu potrénovaly, jsme se dostaly ve čtyři. Navíc foukalo z druhé strany kopce, než je zde obvyklé a termika nechodila.
Odstartovat se na tento směr dalo bez problémů, ale přistávačka byla jen za kopcem. A tak mně Louisa, která už terén znala, upozornila, že nesmím vyhnít dolů, jinak je to zpátky po silnici přes padesát kilometrů okolo hřebene. Protože však foukalo dost na svahování a nevypadalo jako problém se udržet, přeskočit za hřeben a sednout na přistávačce, nedělala jsem si z toho velkou hlavu. Když jsme se sešli ve vzduchu, soutěživost zvítězila a začaly jsme se předhánět, kdo dosvahuje dál. Protože hřeben byl poměrně členitý a nenosilo to všude tak dobře, po chvíli jsem byla o 50 metrů níž, kde k mému překvapení nefoukal ani metr a opravdu se nebylo na čem zvednout. A tak jsem za poměrně hlasitého nadávání na svou inteligenci skončila v bodláčí, na té špatné straně kopce. A samozřejmě úplně sama. Vzhledem ke svému rozčílení, jsem se rozhodla vyběhnout nahoru pěšky a dát si opravu. Jen cestu na opravdu prudký kopec jsem neviděla ani ze vzduchu, ani ze země. A tak jsem se snažila posunkama zeptat místního staříka, kudy nahoru. Začal mohutně gestikulovat, že pěšky nikudy a rukou ukazoval okolo hřebene. Vysvětlila jsem si to tak, že tomu vůbec nerozumí a vyrazila nahoru nejpřímějším směrem. Pěšinka se zužovala, až úplně zmizela a zarostla křovím. Tím jsem se prodírala dál a přemýšlela přitom, jestli v Koreji žijí jedovatí hadi a pavouci. Z rozjímání mě vytrhl až pohled do pavučiny těsně přede mnou, ze které se na mně usmíval opravdu velký, jasně žlutý pavouk s červeným žíháním. Že by místní odrůda byla žlutá vdova? Sprint s batohem na zádech sice není mou specializací, ale myslím že v tu chvíli jsem lámala rekordy. Tak rychle jsem to otočila směrem dolů, do civilizace. Když jsem míjela onoho staříka, jen se usmíval. Asi si myslel své. Při autostopu jsem měla větší štěstí. Přijel totiž autem korejský padáčkář, který na podobném místě přistál den přede mnou a zapomněl tam mobil. Ten sice nenašel, ale alespoň přivezl zpátky do centra závodů mně.
A tak jsem si vyslechla pár poznámek od kamarádů a v sobotu měla co napravovat. Tréninkové kolo bylo poměrně pěkné a mým hlavním cílem bylo doletět do cíle, na tu správnou přistávačku. Zároveň jsem se snažila co nejvíce prozkoumat letový terén. Zdejší krajina mi připomínala naše Beskydy. Velmi zalesněné a ne příliš skalnaté kopce, pod kterými však chyběly ty idylické beskydské přistávací louky. Jen rýžová pole, dráty a lesy. A protože si místní rolníci své rýže cenili opravdu hodně, 100 Euro za jedno mokré přistání, začali všichni závodníci opravdu toužit po pěkných disciplínách doletěných „suše“ až do cíle, na oficiální přistávačku.
Tentokrát však počasí nemělo tak dobrý rozmar, jako při předchozích závodech. Celou neděli pršelo a náplní dne byla jen večerní uvítací párty. V pondělí jsme vyrazili na start a bylo vypsáno asi 50 kilometrů dlouhé kolo. Krátce po startu do zastíněné krajiny většina z nás rychle hledala místo na přistání. To by jste se divili, kolik padáků najednou se dokáže trefit na cestičku vedoucí rýžovým polem. Minimální vzdálenost pro uznání kola, 35 km, tentokrát nedosáhl nikdo. Pro Louise, která uletěla nejlepší výkon dne ze všech, 18 km, bylo zrušení disciplíny jistě zklamáním. Pro mně to bylo důrazné upozornění, že Louisa, která byla před tímto závodem na třetím místě v kategorii žen, se chystá zaútočit ze zadních pozic. Vynechala sice letos dva ze závodů PWC, ale stabilně velmi dobré výsledky a škrtání nakonec šesti nejhorších kol každého závodníka, jí i tak umožnilo bojovat o medaile. Před sebou měla Švýcarku Elizabeth Rauchenberger a mojí trochu znervózněnou maličkost.
Ten večer jsme se díky pesimistické předpovědi sešli v hojném počtu v místní restauraci a tentokrát neoficiální večírek se opravdu vydařil. Úterní počet bolavých hlav a spolykaných aspirinů totiž stačil na to, aby se počasí umoudřilo. Vymysleli si na nás 46 kilometrů dlouhý „Speedrun“. Do sucha a bezpečí cíle se však probojovalo jen 15 závodníků. Dobrou formu a znalost terénu prokázal vítěz kola, Ogisawa Kaoru z Japonska. Na předních příčkách pořadí PWC mužů tato disciplína nic nezměnila. V pořadí žen mi však Louisa, která přistála těsně před cílem, začala šlapat na paty a odsunula Elizabeth na třetí místo.
Vzhledem k přechodu studené fronty jsme další dva dny jeli na kopec úplně zbytečně. Silný vítr a četná oblačnost nám nedaly šanci padáky ani rozbalit, natož uletět kolo.
Ve čtvrtek večer byli všichni piloti pozváni na Gin párty. Gin je jeden ze světových výrobců padáků a i při letmém pohledu do výsledkové listiny PWC získáte dojem, že závodí jen velmi málo padáků od ostatních firem. Možná právě proto byla oslava této firmy tak bouřlivá. Nebo to mělo na svědomí to pivo zadarmo?! Ať tak či onak, promile alkoholu v krvi závodníků stačilo opět na zlepšení počasí.
V pátek jsme letěli! Disciplínu skoro 50 kilometrů dlouhou díky silné inverzi nedoletěl nikdo, ale měli jsme další platné kolo. Nejdále to dotáhl Francouz Patrick Berod, loňský vítěz PWC, kterému do pásky nechybělo mnoho. Louisa znovu letěla jako chlap a o další kousek snížila můj náskok.
Večer se konala schůze PWC. Kromě volby nových delegátů komise a přednesení zprávy o hospodaření sekretariátu byl zveřejněn kalendář závodů PWC na příští sezónu. Vybráno bylo Japonsko, Švýcarsko, Řecko, Francie a finále se poletí v Mexiku nebo na Réunionu.
Posledním závodním dnem byla sobota. V kategorii mužů už bylo jasné, že díky suverenímu začátku sezóny se vítězem stane Alex Hofer ze Švýcarska. Otazník zůstával v kategorii žen. Při uletění dalšího kola měla Louisa šanci předletět mně, odvézt si zlato a obhájit tak své loňské vítězství. A tak přiznávám, že jsem poměrně ráda věřila špatné předpovědi počasí. Ale ráno jsme se s Louisou probudily do svitu slunka a úplně modré oblohy. Samozřejmě, že „pár“ žertů na naše přátelství padlo a při snídani si do nás rýpnul snad úplně každý. Zvolna se však začala nasouvat oblačnost a kolem jedenácté hodiny bylo už úplně zataženo. Komise pilotů se rozhodla kolo nevypsat. A tak se v krátké chvíli letošní svěťák stal historií. Z našich výsledků jistě stojí za povšimnutí 24. místo Tomáše Braunera, který se jako jediný z našich mužů zúčastnil všech předchozích PWC v tomto roce.
Pro mě vítězství znamenalo splnění opravdu velkého a asi neskromného snu. Ráda bych proto poděkovala všem z Rožnovského Macu, že mi ušili konkurenceschopný padák a umožnili mi zúčastnit se celé série PWC. Martinovi patří můj obdiv, že to se mnou (nebo spíš beze mě) letos vydržel, i když po mém přistání 5 metrů před páskou ve Francii, se se mnou odmítá o létání dál bavit.


Výsledky:
Celkové:
1. Alex Hofer, Švýcarsko, Gin Boomerang
2. Scotty Marion, USA, Gin Boomerang
3. Jean Marc Caron, Francie, Gin Boomerang

Ženy:
1. Petra Krausová, ČR, Mac Magus
2. Louise Crandal, Dánsko, Gin Boomerang
3. Elizabeth Rauchenberger, Švýcarsko, Gin Boomerang

Země:
1.Švýcarsko, 2. Francie, 3. Japonsko

Týmy:
1. Gin / NCV Porcher Marine


Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System

This site conforms to the following standards: