Personal tools
You are here: Home Blog Obhajoba titulu Mistryně Evropy
Navigation
 
Document Actions

Obhajoba titulu Mistryně Evropy

by Petra Krausová last modified 2007-12-18 18:28

Letošní zápolení o tituly mistrů Evropy v paraglidingu se událo v malebném horském městečku Morzine v Savojských Alpách v první polovině července. Celkem se zde setkalo 118 pilotů a 16 pilotek ze 30 evropských zemí.

Čest České Republiky přijeli hájit: Martin Orlík, David Ohlídal, Tomáš Brauner, Karel Vrbenský, František Pavloušek, Hanka Matyásková a já (Petra Krausová).
Prvního července pořadatelé vyhlásili neletový den věnovaný pouze bezpečnostnímu briefingu a úvodnímu ceremoniálu. Vzhledem k nádhernému termickému počasí bylo opravdu těžké udržet piloty na zemi, ale našemu vzornému team-leaderovi (nebo team-dealerovi  Orlíkovi se to nakonec podařilo. Dobrým argumentem byla vzpomínka na loňské MS, kde při podobné akci chtěli nepřítomné piloty vyřadit ze soutěže. Pravda, prezenční listinu jsme museli podepsat, ale vzhledem k obsahové stránce briefingu jsme později litovali, že jsme přece jen nebyli raději ve vzduchu. Například bez informace, že „pokud ležící pilot nemá tep, nebude již pravděpodobně naživu“, bychom se asi lehce obešli a koneckonců zdravovědu absolvoval každý z nás jako povinnou součást základního kurzu paraglidingu.
Následovala promenáda týmů městečkem a přivítání obyvateli Morzine. Zlatým hřebem večera pak byla výborná večeře v Les Gets a vyprávění „balónoletce“ Bertranda Piccarda o obletění země.
Druhého července jsme vyjeli na startoviště Mt.Cherry (lanovkou z městečka Les Gets – čti „ležé“ ) abychom odstartovali závod. První kolo byl 70 km dlouhý race. Pozici favorita potvrdil Chriegel Maurer (úřadující mistr Evropy) když dolétl do cíle jako první před Aljažem Valičem a Christianem Tammegerem. Z našich dolétl nejlépe David na 10. pozici, do cíle to nakonec dotáhli všichni češi.
Další dva dny se nesly ve znamení bouřek. Přesto, že meteorologové bouřky jasně předpovídali, plánovala task komitee poměrně dlouhé disciplíny, které se pak v půlce tratě rušily. Asi jim nikdo neřekl, že stačí letět kratší kolo a ten nejlepší bude v cíli nejrychleji…
Alespoň dobrým jídlem jsme si pak zpravovali náladu. Když nám Hanka uvařila výborné kotlety na smetaně, neudržel se dokonce ani vegetarián Tomáš a „ochutnal“ nám půlku večeře pro čtyři lidi 
Další den se počasí zhoršilo už kolem poledne a do závodu jsme ani neodstartovali. Ve čtvrtek byla předpověď tak pesimistická, že jsme ani nevyjeli na kopec a místo toho jsme si udělali výlet na Italskou stranu Mt.Blancu do vesničky Courmayeur. Tam jsme navštívili raftovou školu našeho kamaráda pilota Davida a doplnili hladinu adrenalinu v krvi alespoň na divoké vodě. I když popravdě řečeno, nejvíc adrenalinu si užil asi David (šéf raftu) , který usoudil, že sportovci jako český tým to přece zvládnou bez přípravy na klidné vodě a nechal nás nastoupit přímo do čtyřkových peřejí netušíc, že si někteří z nás pletou pravou a levou, a tudíž ho nebudou tak úplně poslouchat. Ale zvládli jsme to bez koupání a následovala odpolední procházka na zmrzlinu a návštěva místní pizzerie. Naše oblíbené „uno litro vino rosso“ jsme opakovali asi o něco déle než jsme měli, protože vstávání následující ráno bylo opravdovým utrpením. Navíc se začalo mluvit o dopingových testech pro vybrané piloty a nebyli jsme si jisti, jak moc by dopingovým komisařům vadil zbytkový alkohol v krvi (nebo zbytková krev v alkoholu?  To nešťastné ráno se pořadatelé rozhodli pro výjezd do Samoëns vzdáleného přes půl hodiny autem a opravdu jsme si oddychli, když se ukázalo, že na přistání prší a létání nehrozí. Naší oblíbenou předstartovní modlitbu „hlavně ať se nikomu nic nestane“ jsme ten den pozměnili na „hlavně ať se nikomu z nás neudělá zle v mikrobusu“.
V sobotu přišel team-leader Orlík s pozitivními zprávami. Čeká nás prý šest dní nádherného počasí. Co víc jsme si mohli přát…
Po výjezdu na start Mont Cherry nám začalo být jasné, že 47 kilometrová disciplína elapsed time, kde se počítá každému pilotovi individuální čas startu ze startovní kružnice, by mohla zamíchat pořadím. Karel se rozhodl spoléhat na body za odvahu při brzkém startu a vydal se na trať suverénně první. První také protínal cílovou pásku, tudíž v našich očích zvítězil systémem start cíl. V průběhu odpoledne se však podmínky rychle lepšily a „opravdový“ vítěz kola Urban Valič, který se opravdu nebojí šlapat do speedu svého Maguse, uletěl trať skoro o 20 minut rychleji než Karel, za pouhou hodinu a dvanáct minut. Ale i tak si Karel pochvaloval, že se mu dobře letělo, protože kolem sebe neměl obvyklou tlačenici a 14-té místo v kole také není k zahození. Mně toto kolo posunulo až na průběžnou čtvrtou pozici v pořadí žen se znatelnou bodovou ztrátou a bylo jasné, že obhájit titul bude opravdový boj.
Daleko větší smůlu měl však v tento den náš pilot a team-leader Martin Orlík, který při průletu cílovou páskou na plném speedu potkal úplav za vrchlíkem pilota stáčejícího spirálou přímo nad prostorem cíle. No to se zkrátka nedělá! Normální je popoletět stranou a teprve potom případně použít vyklesávací manévry. Po kolapsu se část Martinova vrchlíku zachytila o strom a odnesla to zlomená pata. Po složitém rozhodování v nemocnici v Thononu se doktoři po dvou dnech rozhodli pro operaci. Péči o Martina v nemocnici jsme raději ještě pojistili každodenními telefonáty našeho francouzského kamaráda, pilota a doktora Huberta. Díky Huberte, moc jsi nám pomohl! Ten nás nakonec ujistil, že je vše v nejlepším pořádku a operatér je schopný, tak nám snad Oslík rychle sroste.
V neděli jsme vyjeli na start a až do půl čtvrté odpoledne jsme měli trénink práce s GPS. Co půl hodiny se totiž měnily úsudky komise plánující tratě a s nimi i task. Připomínalo mi to celé výcvik našich „mladých a nadějných“ když jsme se je snažili naučit nedělat chyby v nastavení GPS. Ten den mně přijela podpořit Luise Crandal, úřadující mistryně světa, která se rozhodla sledovat letošní Evropu jen z tribuny diváků. Po neotevření startovního okna jsme slítli na přistání a věnovali se společně náhradnímu programu. Začali jsme „samozřejmě“ sportem, nevím zda mohu naše zmatené pobíhání po tenisovém kurtu nazvat tenisem :-) ale nás to bavilo a žízeň po takovém pobíhání stojí za to. Výběr ze Staropramenu, Plzně a Kozla se ukázal být dostačující a napříště jen schází některý z pivovarů přesvědčit, aby se stal hrdým sponzorem našeho týmu :-)
Jako taktická a mentální příprava na pondělní, 88 km dlouhý race, se večírek ukázal jako správná volba. Letěl se trojúhelník s jedním ramenem až k Ženevskému jezeru a druhým ramenem na náhorní planině kousek od Mieussy, s cílem v Les Gets. Byla to nádherná trať a do cíle dolétlo celkem 46 pilotů. Nejrychleji to zvládnul italský pilot Luca Donini a začal tak upevňovat svoji pozici na čelních příčkách závodu. Nejlepší z českých pilotů byl Tomáš na sedmé příčce v kole a pátý v průběžném pořadí. V soutěži týmů vedlo Švýcarsko, my jsme byli na páté příčce, odhodláni bojovat i přes Orlíkovu absenci a zamítnutí naší žádosti o náhradníka pro český tým. Mně se začalo dařit a doletěla jsem na 14. místě v kole, čímž jsem se vyhoupla do vedení ženské soutěže.
Další ráno jsme byli připraveni na 91 kilometrů dlouhý task, který nás zavedl až ke startovišti Plain Jeux, které bývá častým otočňákem při letech ze Chamonix. Nádherné skály s překvapivě silnou turbulencí byly prověrkou sebedůvěry každého z pilotů. Uprostřed skal jsem nevěděla, jestli se soustředit na let nebo se kochat. Asi jsem to s tím kocháním přehnala a přiletěla do cíle více než půl hodiny po vítězi a můj náskok v ženské soutěži se snížil na pouhých pár bodů. Zato Tomášovi tohle kolo padlo jako na míru a doletěl do cíle jako 4., čímž se posunul na průběžné třetí místo.
Před dalším kolem jsme začali mít smíšené pocity, ale touha polepšit si v týmové soutěži nám dodávala chuť do závodění. Předposlední letový den vypsali kolo 54,8 km s cílem v Samoëns a předpověď říkala – spěchejte, budou bouřky. Snažili jsme se proto spěchat a při prvním zahřmění byla již značná část pilotů v cíli. A tak jsme měli páté platné kolo, které vyhrál Aljaž Valič před Lucou a Chriegelem. V první partičce se podařilo doletět Davidovi, Tomášovi a mně. Tím jsme vybojovali průběžnou třetí příčku v týmech, já si upevnila vedení o znatelný náskok a Tomáš udržel bronzovou příčku.
Poslední závodní den, který měl rozhodnout o konečných výsledcích, se francouzský team snažil prosadit kolo, které by zamíchalo pořadím za každou cenu. A tak nám nejprve naplánovali task do Annecy, při kterém bychom letěli přeskok údolí asi 12 kilometrů dlouhý a základy mraků byly opravdu nízko….nic naplat, Český tým minulým kolem odsunul Francouze z medailových pozic a ti se nechtěli vzdát bez boje. Nakonec dostali alespoň částečně rozum a vzali na vědomí nízké dostupy a možnost bouřek a přepsali kolo na 43 kilometrový race po údolí Morzine. Nejdříve jsem se snažila letět takticky a jen si držet konkurentky pod sebou, ale to mně brzy přestalo bavit a vydala jsem se závodit s mužským osazenstvem startovního pole. V půlce kola jsem se už strkala s přední skupinkou a začínala věřit, že by mi titul nemusel utéct. Pak začalo pršet a kolo bylo zrušené ve vzduchu. A tak hurá na přistávačku do Morzine a uvědomit si, že je konec! A že to vlastně dobře dopadlo, pokud nepočítáme Oslíkovu patu. Mistrem Evropy se stal Luca Donini (Gradient), druhé místo obsadil Chriegel Maurer (Advance) a třetí místo vybojoval, stejně jako na předchozím mistrovství Evropy, Tomáš Brauner (MAC PARA). Další pořadí českých pilotů: David Ohlídal (Axispara) 6., Karel Vrbenský (MAC PARA) 16, František Pavloušek (Axispara) 26.
V týmovém pořadí vévodili Švýcaři před Italy a třetí příčku jsme, oslabeni o jednoho pilota, vybojovali my, Češi!
Mně (MAC PARA) se podařilo obhájit titul mistryně Evropy před Ewou Wisnierskou (Advance) a Caroline Brille (Advance). Hanka Matyásková (Gradient), která ještě před posledním kolem byla čtvrtá, obsadila nakonec osmou příčku. Na její první účast v českém repretýmu to myslím není špatné.
Oba letošní mistrovské tituly si tak odvezli čeští výrobci padáků – Mac a Gradient - a venku teď mají co dohánět :-)
Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kteří mi věřili, i když jsem na začátku letošní sezóny formu spíš hledala než předváděla. Můj velký dík patří Petru Rečkovi nejen za to, že mi nepřestal věřit a ušil konkurenceschopné křídlo, ale také za to, že nás přijel podpořit a oslavit s námi tenhle triumf :-) No a nemůžu zapomenout ani na díky Martinovi a Atonovi, že byli doma vzorní a počkali na mně :-)
Teď už mně čeká jen důležité rozhodnutí, zda se živit seriózní prací nebo být pilotkou, protože jsem se přesvědčila o tom, že obojí dohromady zodpovědně dělat nejde. A tak doufám, že prostředky, které LAA dostává přiděleny ze státního rozpočtu za naše výsledky, budou účelně rozděleny na přípravu a závody především těch, kteří se na jejich získání podíleli a bude nám tak umožněno dostatečně trénovat a přivážet tituly i z dalších mistrovských soutěží.


Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System

This site conforms to the following standards: